Ukázka z knihy Stmívání očima Edwarda Cullena 1/2

1. února 2009 v 18:10 | Anetka:-) |  Čtenářský Deník

1. První pohled

rozbřesk Byla to přesně ta denní doba, kdy jsem si ze všeho nejvíc přál, abych mohl usnout.
Střední škola.

Nebo bych měl spíš říct očistec? Pokud existoval nějaký způsob, jak bych mohl odčinit své hříchy, tímhle bych si nějaké kladné body na účet asi připsal. Časem jsem si na tu nudu zvykl; každý den se zdál, což bylo neuvěřitelné, ještě monotónnější než ten předešlý.
Řekl bych, že to pro mě byla jakási forma spánku - pokud spánek definujeme jako stav bez života mezi obdobími aktivity.
Zíral jsem na praskliny, které se táhly omítkou v zadním rohu jídelny, a představoval si vzory, které tam ve skutečnosti nebyly. Byl to jeden ze způsobů, který mi pomáhal nevnímat blábolící hlasy, které mi zněly v hlavě jako příval říčního proudu.
Několik stovek hlasů jsem ignoroval z nudy. Pokud šlo o lidskou mysl, už jsem to dávno všechno slyšel. Dneska všechny myšlenky pohlcovalo nicotné drama nového příspěvku k malé skupince studentů, která chodila to téhle školy. Bylo tak snadné je vyvést z míry. Úplně jsem viděl, jak se ta nová tvář znovu a znovu vrací do myšlenek všech přítomných, ze všech stran. Byla to jen obyčejná lidská holka. Vzrušení, které její příchod vyvolal, bylo přímo otravně předvídatelné - jako když hodíte děcku nějakou blýskavou cetku. Polovina kluků se chovala jako ovce, už se viděli, jak jsou do ní zamilovaní, jen proto, že ona byla něco nového, na co se tu dalo koukat. Dal jsem si ještě větší práci, abych je ignoroval.
Byly jen čtyři hlasy, které jsem ignoroval ze slušnosti: mí dva bratři a dvě sestry, kteří byli tak zvyklí na to, že v mé přítomnosti nemají žádné soukromí, že na to málokdy vůbec pomysleli. Poskytoval jsem jim tolik soukromí, kolik bylo v mých silách. Pokoušel jsem se neposlouchat, pokud to šlo.
Pokoušel jsem se, jak to šlo, ale stejně… věděl jsem. Rosalie myslela, jako vždycky, na sebe. Zahlédla svůj vlastní profil jako odraz v něčích brýlích a teď už dlouho uvažovala nad vlastní dokonalostí. Rosaliina mysl byla mělká louže a čekalo v ní jen málo překvapení.
Emmett zuřil nad zápasem, který v noci prohrál s Jasperem. Bude muset vynaložit veškerou svou omezenou trpělivost, aby vydržel do konce vyučování, než ho vyzve k odvetě. Když jsem poslouchal, co si Emmett myslí, nikdy jsem se necítil jako vetřelec, protože si nikdy nemyslel nic, co by neřekl nahlas nebo to přímo neudělal. Možná jsem se cítil provinile, když jsem četl myšlenky těch ostatních, protože jsem věděl, že nechtějí, abych je znal. Pokud byla Rosaliina mysl mělká kaluž, Emmettova mysl byla jezero beze stínů, čirá jako sklo.
A Jasper… trpěl. Potlačil jsem povzdech.
Edwarde. Alice mě v duchu oslovila jménem a já jí najednou věnoval všechnu svou pozornost.
Bylo to úplně stejné, jako by někdo moje jméno vyslovil nahlas. Byl jsem rád, že jméno, které mi dali, v poslední době vyšlo z módy - dřív to bylo děsné, vždycky když někdo pomyslel na nějakého Edwarda, automaticky jsem otočil hlavu …
Teď se moje hlava neotočila. Alice a já jsme v těchhle soukromých rozhovorech byli dobří. Jen málokdy nás někdo nachytal. Očima jsem pořád zůstával viset na omítce.
Jak je na tom? zeptala se mě.
Zamračil jsem se, jen trošku jsem stáhl rty. Nic, čeho by si mohli všimnout ostatní. Mohl jsem se klidně mračit z nudy.
Tón, ve kterém Alice přemýšlela, byl teď znepokojivý. Hrozí snad nějaké nebezpečí?
Otočil jsem pomalu hlavou doleva, jako kdybych se díval na cihly ve zdi, povzdechl jsem si a otočil hlavu zase doprava, zpátky na praskliny na stropě. Jen Alice věděla, že jsem zakroutil hlavou.
Vydechla. Dej mi vědět, kdyby se to moc zhoršilo.
Pohnul jsem jen očima, nahoru ke stropu a pak zase zpátky dolů.
Díky, že to děláš. Byl jsem rád, že jí nemůžu odpovědět nahlas. Co bych řekl? "Nemáš zač?" To těžko. Jasperovy vnitřní zápasy jsem poslouchal nerad. Bylo opravdu nutné takhle experimentovat? Nebylo by bezpečnější prostě přiznat, že se možná nebude se svou žízní umět nikdy vypořádat tak jako my všichni ostatní a nenaučí se neustále posouvat své hranice? Proč si zahrávat s katastrofou?
Od té doby, co jsme si naposled vyrazili na lov, uplynuly dva týdny. Pro nás ostatní ten časový úsek nepředstavoval nic obzvlášť složitého. Někdy to bylo trochu znepokojivé - pokud se nějaký člověk přiblížil až příliš, pokud vítr zafoukal nesprávným směrem. To se ale stávalo málokdy. Instinkt jim říkal to, co by jejich vědomá mysl nikdy nepochopila: byli jsme nebezpeční.
Jasper byl zrovna teď velmi nebezpečný.
Na konci stolu, který byl nejblíže k našemu, zůstala stát nějaká malá holka a povídala si s kamarádkou. Pohodila hlavou s krátkými, pískově žlutými vlasy a prohrábla si je prsty. Vzduch proudící od topení k nám zanesl její vůni. Byl jsem už zvyklý na to, jaké pocity ve mně ta vůně vyvolává - suchou bolest v krku, dutý pocit touhy někde v žaludku, svaly napnuté samy od sebe a záplavu jedu rozlévající se v ústech...
Tohle všechno bylo dost normální a dalo se to většinou snadno ovládnout. Právě teď to bylo složitější - pocity sílily a zdvojnásobily se tím, že jsem sledoval Jasperovu reakci. Místo mé jednoduché žízně žízeň dvojitá.
Jasper popouštěl uzdu své fantazii.Představoval si to - představoval si sám sebe, jak vstane z místa vedle Alice a půjde k té holce. Myslel na to, jak se nad ní skloní, jako kdyby jí chtěl něco pošeptat do ucha, a dotkne se rty oblouku jejího krku. Představoval si, že pocítí pod ústy horký proud dívčiného tepu pod jemnou kůží.
Kopl jsem mu do židle.
Na chviličku se mi zadíval do očí a pak sklopil zrak. Slyšel jsem, jak se mu v hlavě ozývá hanba a vzdor.
"Omlouvám se," zamumlal tlumeně Jasper.
Pokrčil jsem rameny.
"Nic bys neprovedl," pošeptala mu Alice, která se pokoušela trochu zmírnit jeho zlost. "To jsem poznala." Snažil jsem se nevraštit čelo, abych jí nedal najevo, že to není pravda. Museli jsme držet pohromadě, Alice a já. Nebylo to snadné, poslouchat ty hlasy a mít vize, co se stane. Oba jsme byli divní mezi divnými.Vzájemně jsme chránili svá tajemství.
"Trochu pomůže, když o nich uvažuješ jako o lidech," podotkla Alice. "Jmenuje se Whitney. Má malou sestřičku, kterou má moc ráda. Její matka pozvala Esme na tu zahradní slavnost, pamatuješ?"
"Vím, kdo to je," odsekl Jasper. Otočil se a zíral ven jedním z okének, která byla přímo pod okapy podél delší stěny jídelny. Tón, kterým promluvil, náš rozhovor ukončil.
Dnes v noci bude muset na lov. Bylo absurdní takhle riskovat, zkoušet svou sílu a sebeovládání. Jasper měl respektovat své hranice a pohybovat se v nich. Jeho někdejší zvyky nebyly žádným vodítkem pro život, který jsme si zvolili, zpátky k nim sklouznout nesměl.
Alice tiše vzdychla a vstala, zvedla tác s jídlem - svou rekvizitu - a nechala ho samotného. Poznala, kdy má jejího chlácholení plné zuby. Ačkoli Rosalie a Emmett k sobě měli na první pohled daleko blíž, byli to právě Alice a Jasper, kdo bezpečně poznali sebemenší výkyv nálady toho druhého. Jako kdyby si i oni navzájem četli myšlenky - jen myšlenky toho druhého.
Edward Cullen.
Bezděčná reakce. Otočil jsem se za zvukem svého jména, které někdo zavolal, i když je vlastně nikdo nezavolal, jen si je pomyslel.
Moje oči se na zlomek sekundy zastavily na páru velkých, čokoládově hnědých lidských očí posazených v bledém, srdcovitém obličeji. Ten obličej jsem znal, ačkoli jsem ho sám ještě neviděl. Byl teď to hlavní, na co tu dneska všichni mysleli. Ta nová studentka, Isabella Swanová. Dcera velitele městské policie, kterou sem zavála nějaká změna ve způsobu rodičovské péče. Bella. Opravovala každého, kdo ji oslovil celým jménem...
Znuděně jsem se odvrátil. Trvalo mi jen vteřinu, abych zjistil, že to nebyla ona, kdo v duchu vyslovil mé jméno.
"Jasně, že už je celá blázen do těch Cullenových,"slyšel jsem pokračování té první myšlenky.
Ten "hlas" jsem znal. Jessica Stanleyová. Svého času mě otravovala svým vnitřním žvatláním. Docela se mi tehdy ulevilo, když se ze svého nepatřičného poblouznění vzpamatovala. Uniknout před jejím neustálým, komickým denním sněním bylo skoro nemožné. Tenkrát jsem si přál, abych jí byl schopen vysvětlit, co by se přesně stalo, kdyby se moje rty, a taky zuby za nimi, dostaly do její blízkosti. To by jejím znepokojivým fantaziím učinilo rychle přítrž. Když jsem si představoval její reakci, skoro jsem se musel smát.
Až se pořádně vykrmí, bude vypadat jinak, pokračovala Jessica. Není ani moc hezká. Nechápu, proč na ni Eric tak civí... nebo Mike.
Při posledním jméně sebou v duchu trhla. Její nový objekt, všeobecně oblíbený Mike Newton, si jí absolutně nevšímal. Té nové spolužačce věnoval očividně větší pozornost. Další dítě s blýskavou cetkou. Tam končily veškeré Jessičiny myšlenky, ačkoli byla navenek k nově příchozí srdečná, když jí vysvětlovala to, co se o naší rodině všeobecně vědělo. Ta nová se na nás musela vyptávat.
I na mě se dneska všichni dívají, říkala si pro sebe v duchu Jessica samolibě. Nemám štěstí, že mám s Bellou dvě společné hodiny? Vsadím se, že se mě Bella zeptá, co -
Pokusil jsem se to hloupé žvanění neposlouchat, abych se z těch banalit a malicherností nezbláznil.
"Jessica Stanleyová si bere před tou Swanovou Cullenův klan hezky do prádla," zašeptal jsem Emmettovi, abych odpoutal jeho pozornost.
Pousmál se. Doufám, že se jí to daří, pomyslel si.
Vážně to naprosto postrádá fantazii. Je to ten nejpřímočařejší druh skandálu. Ani špetka hrůzy v tom není. Jsem tak trochu zklamaný.
"A co ta nová? Ji ty drby taky zklamaly?"
Poslouchal jsem, co si ta nová holka, Bella, myslí o Jessičiných řečech. Co vidí, když se dívá na podivnou rodinku, kde mají všichni pleť bílou jako křída a každý se jí vyhýbá?
Byla to tak trochu má zodpovědnost, poznat její reakci. Ve své rodině jsem zastával funkci jakési pozorovatelny, jinak to zřejmě není možné nazvat. Abych nás chránil. Pokud někdy někdo pojal podezření, mohl jsem rodinu včas varovat a vyzvat, abychom se stáhli. Tu a tam se to stávalo - nějaký člověk s živou představivostí v nás poznával postavy z nějaké knihy nebo z filmu. Obvykle to měl trochu popletené, ale bylo pro nás lepší odejít jinam než riskovat, že nás začne někdo zkoumat. Jen opravdu zřídka nás někdo odhadl správně. Nedali jsem jim příležitost, aby si svou hypotézu ověřili v praxi. Jednoduše jsme zmizeli, aby po nás nezbylo nic víc než děsivá vzpomínka...
Neslyšel jsem nic, ačkoli jsem poslouchal blízko místa, odkud pořád prýštil Jessičin vnitřní monolog. Jako by vedle ní nikdo neseděl. To se nezdálo pravděpodobné, protože Jessičiny myšlenky pořád plynuly. Vzhlédl jsem, abych se přesvědčil. Cítil jsem se vyvedený z rovnováhy. Dával jsem pozor, co mi řekne můj zvláštní "sluch" - nic takového jsem dříve dělat nemusel.
Můj pohled se znovu zastavil na těch samých velkých, hnědých očích. Seděla přesně tam jako předtím a dívala se na nás, což bylo přirozené, jak jsem si myslel, protože Jessica na ni pořád hrnula místní klepy o Cullenových.
Přirozené by bylo i to, kdyby o nás přemýšlela.
Ale neslyšel jsem ani šeptnutí.
Když sklonila hlavu, tváře jí zalila svůdná, teplá červeň - nechtěla, aby ji načapali, jak civí na neznámého kluka, protože by to bylo trapné. Bylo dobře, že Jasper pořád zíral ven z okna. Ani jsem si nechtěl představovat, co by taková spousta snadno dostupné krve udělala s jeho sebeovládáním.
Pocity byly v jejím obličeji znát tak jasně, jako by je měla zřetelně napsané uprostřed čela: překvapení nad tím, jak nevědomky vstřebávala rozdíly mezi svým druhem a druhem, ke kterému jsem patřil já; zvědavost, jak poslouchala Jessičiny povídačky, a ještě něco navíc... okouzlení? Nebylo by to poprvé. Jim, naší potenciální kořisti, jsme připadali krásní. A pak konečně rozpaky, když jsem na sobě zachytil její pohled.
A přece, i když se v jejích zvláštních očích tak jasně odrážely všechny její myšlenky - říkám zvláštních, protože byly tak hluboké, ačkoli hnědé oči se často zdají mělké právě proto, že jsou tmavé -, z místa, kde seděla, jsem neslyšel nic než ticho.
Chvíli jsem se cítil nesvůj. Bylo to něco, co jsem ještě nikdy předtím nezažil. Co je to se mnou? pomyslel jsem si. Cítil jsem se úplně stejně jako jindy. S obavami jsem se zaposlouchal pozorněji.
Všechny ty hlasy, které jsem se snažil nevnímat, mi najednou křičely v hlavě.
... zajímalo by mě, jakou muziku má ráda... možná bych se mohl zmínit o té nové desce... přemýšlel Mike Newton o dva stoly vedle s pohledem upřeným na Bellu Swanovou.
Jak na ni civí! Nestačí mu, že polovina holek ve škole čeká jenom na něj, až... pomyslel si Eric Yorkie a v duchu plival síru a oheň. Ani on z ní nemohl spustit oči
... to je vrchol. Člověk by si myslel, že je slavná nebo co... dokonce i Edward Cullen na ni civí. Lauren Malloryová žárlila tak, že by podle všeho měla být zelená vzteky. A Jessica se chvástá, že má novou nejlepší kamarádku. To je fór... z jejích myšlenek pořád prýštila žluč.
... jenže na to se jí už určitě ptal každý. Ale já si s ní chci taky promluvit. Vymyslím si nějakou originálnější otázku... uvažovala Ashley Dowlingová.
... možná spolu budeme chodit na španělštinu... doufala June Richardsonová... na dneska večer mám tolik učení! Zítra mám trigonometrii a test z angliny. Doufám, že mamka... Angela Weberová, tichá dívka, jejíž myšlenky byly většinou laskavé, jako jediná u stolu o Belle nepřemýšlela.
Slyšel jsem je všechny, slyšel jsem každou malichernost, která jim táhla hlavou. Ale od nové spolužačky s klamně sdílnýma očima vůbec nic.
A samozřejmě jsem slyšel, co říkala, když mluvila s Jessicou. Na to, abych mohl poslouchat její hluboký, jasný hlas na druhé straně dlouhé místnosti jsem nepotřeboval schopnost číst myšlenky.
"Který je ten kluk s těmi rezavě hnědými vlasy?" slyšel jsem, jak se ptá a pokradmu na mě vrhá pohled koutkem oka a hned se zase odvrací, aby se vzápětí přesvědčila, že se na ni pořád dívám.
Kdybych měl čas doufat, že mi zvuk jejího hlasu pomůže určit i tón jejích myšlenek, které se ztrácely kdesi, kam jsem za nimi nemohl, byl bych nejspíš zklamaný. Myšlenky lidí mívaly většinou podobný tón jako jejich fyzický hlas. Ale tenhle tichý, ostýchavý hlásek mi nebyl povědomý, nebyla to jedna z těch stovek myšlenek, které se odrážely od stěn místnosti, tím jsem si byl jistý. Byl úplně nový.
Hodně štěstí, ty pitomečku! pomyslela si Jessica, než odpověděla na její otázku. "To je Edward. Je nádherný, samozřejmě, ale neplýtvej časem. On na rande nechodí. Žádná z holek pro něj asi není dost hezká," zasykla opovržlivě.
Otočil jsem hlavu, aby nebylo vidět, že se usmívám. Jessica a její spolužačky neměly tušení, jaké mají štěstí, že se mi ani jedna z nich nijak zvlášť nelíbí.
Někde za tou povznesenou náladou jsem ale pocítí podivný impuls, kterému jsem moc nerozuměl. Mělo to něco společného s jízlivou hranicí Jessičiných myšlenek, o které ta nová nevěděla. Měl jsem zvláštní nutkání postavit se mezi ně a chránit Bellu Swanovou před temnými stránkami Jessičiny mysli. Takový podivný pocit. Snažil jsem se dopídit toho, co ten impuls způsobilo. Znovu jsem si tu novou holku prohlédl.
Zřejmě to byl jen nějaký dlouho skrytý ochranitelský instinkt - silní ochraňují slabé. Tahle dívka vypadala křehčí než její nové spolužačky. Měla pleť tak průsvitnou, že se ani nechtělo věřit, že by ji dookázala nějak zvlášť chránit před vnějším světem. Pod jemnou, bledou membránou jsem viděl pulzovat krev v jejích žilách. Na to jsem se neměl soustředit - v tom životě, který jsem si zvolil, mi bylo dobře, ale měl jsem právě takovou žízeň jako Jasper a vystavovat se sebemenšímu pokušení nemělo smysl.
Mezi obočím se jí udělala maličká vráska, o které zřejmě nevěděla.
Byla to neuvěřitelná otrava! Jasně jsem viděl, jaké je to pro ni vypětí, sedět tam a být středem pozornosti. Mohl jsem si domýšlet, že je asi plachá, podle toho, jaké měla držení křehkých, trochu shrbených ramen, jako by každou chvíli čekala, že ji někdo zavrhne. Hádat, pozorovat a domýšlet si bylo jediné, co jsem mohl. Od té ničím výjimečné lidské dívky jsem se dočkal jenom ticha. Neslyšel jsem nic. Proč?
"Můžeme?" zašeptala Rosalie, čímž přerušila mé soustředění.
Odvrátil jsem od té dívky pozornost. Ulevilo se mi, nechtěl jsem pokračovat v něčem, co se mi nedařilo, protože pak jsem se vždycky cítil podrážděný. A nechtěl jsem se zajímat o její skryté myšlenky, jednoduše proto, že byly skryté. Nepochyboval jsem, že kdybych její myšlenky rozluštil - a já už bych nějaký způsob našel - byly by stejně malicherné a nicotné jako všechny lidské myšlenky. Nestálo za námahu, abych se o to vůbec pokoušel.
"Tak co, ještě se nás ta nová bojí?" zeptal se Emmett, který pořád čekal na mou odpověď na předešlou otázku.
Pokrčil jsem rameny. Neměl dost zájmu o věc, aby se začal dožadovat bližších informací. Být na jeho místě, ani mě by to nezajímalo.
Vstali jsme od stolu a odešli z jídelny.
Emmett, Rosalie a Jasper nasadili vážné masky a odešli na vyučování. Já jsem šel do jiné třídy než oni. Mířil jsem na hodinu základů biologie a v duchu se připravoval na tu nudu. Nebylo pravděpodobné, že by se náš profesor Banner, člověk s nejvýš průměrnou inteligencí, dokázal vytasit v hodině s něčím, co by překvapilo někoho, kdo už dvakrát vystudoval medicínu.
V pracovně biologie jsem se usadil na židli a knihy - byly to zase jen rekvizity - jsem rozhodil po lavici. Byl jsem jediný student, který měl lavici sám pro sebe. Lidem to nemyslelo natolik dobře, aby pochopili, že se mě bojí, ale instinkty a touha přežít stačily k tomu, aby se ode mě drželi dál.
Pracovna se pomalu zaplňovala, jak se trousili z oběda. Opřel jsem se a čekal, až se začne něco dít. Opět jsem zatoužil, abych mohl spát.
Protože jsem na ni myslel, jakmile se ta nová objevila v doprovodu Angely Weberové, její jméno vzbudilo mou pozornost.
Zdá se, že Bella je stejně plachá jako já. Vsadím se, že dneska je to pro ni pěkně těžké. Kdybych tak mohla něco říct... ale zřejmě by to znělo jen jako hloupost...
Jo! zaradoval se v duchu Mike Newton, když se otočil na židli, aby na vcházející novou spolužačku líp viděl.
Z místa, kde stála Bella, nebylo pořád nic slyšet. Prázdné místo, které nahrazovalo její myšlenky, mě rozčilovalo a lezlo mi na nervy.
Přišla blíž, prošla uličkou vedle mě a došla ke katedře. Chudák holka; místo vedle mě bylo jediné volné. Automaticky jsem shrnul knihy z poloviny stolu, kde by měla sedět, a naskládal je na sebe. Pochyboval jsem, že se bude cítit pohodlně. Měla vedle mě sedět celý dlouhý půlrok - přinejmenším na těchhle hodinách. Zřejmě se mi podaří při té příležitosti rozluštit její tajemství... i když já nikdy nepotřeboval něčí bezprostřední blízkost... a už dlouho jsem neobjevil nic, co by stálo za to slyšet...
Bella Swanová vstoupila do proudu horkého vzduchu, který foukal z ventilace směrem ke mně.
Její vůně do mě vrazila jako demoliční kladivo, jako beranidlo. Neexistoval obraz dost divoký na to, aby v sobě mohl soustředit sílu toho, co se ve mně v tu chvíli dělo.
V ten moment jsem nebyl ničím blízkým tomu člověku, kterým jsem kdysi býval; ani stopa po těch cárech lidskosti, které mi ještě zbývaly a do kterých se mi dařilo halit.
Byl jsem dravec a ona má kořist. Na celém světě nebylo nic víc než tahle pravda.
Místnost plná svědků neexistovala - stali se už součástí vedlejšího poškození v mé hlavě. Tajemství jejích myšlenek upadlo v zapomenutí. Její myšlenky neznamenaly nic, protože už jí nezůstávalo moc času se jimi zabývat.
Byl jsem upír a ona měla tu nejsladší krev, jakou jsem za osmdesát let kdy ucítil.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 bObek bObek | 7. října 2010 v 18:34 | Reagovat

;-)  :-(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama