Ukázka z knihy Stmívání očima Edwarda Cullena 2/2

1. února 2009 v 18:13 | Anetka:-) |  Čtenářský Deník
Nikdy jsem si nepomyslel, že by taková vůně mohla existovat. Kdybych to býval věděl, dávno bych se ji už vydal hledat.

Pročesal bych kvůli ní celou planetu. Dokázal jsem si představit tu chuť...
Ta žízeň mě pálila v krku jako oheň. Pusu jsem měl spečenou a vysušenou. Čerstvý příval nenávisti s tím pocitem nic nezmohl. Žaludek se mi svíral hladem, který byl ve skutečnosti jen ozvěnou té žízně. Svaly se mi napínaly k prasknutí.
Neuběhla ještě ani vteřina. Šla pořád stejným směrem a vzduch s její vůní proudil ke mně.
Jak se nohama dotýkala země, sklouzla očima ke mně a byl to pohyb, který chtěla udělat opravdu tajně. Její pohled se střetl s mým a zahlédl jsem svůj odraz v širokém zrcadle jejích očí.
Šok, který jsem zažil při pohledu na tvář, kterou jsem tam uviděl, jí na pár těžkých chvil zachránil život.
Neusnadnila mi to. Když zaregistrovala výraz mého obličeje, tváře jí znovu zalila krev a její pleť dostala nádhernou barvu. Ta vůně se mi usadila v hlavě jako těžká mlha. Mohl jsem skrz ni jen stěží myslet. Moje myšlenky zmateně vířily a odolávaly všem pokusům je ovládnout.
Kráčela teď rychleji, jako by pochopila, že musí utéct. Když utíkala, byla najednou neobratná - zakopla a klopýtla směrem dopředu, málem spadla na dívku, která seděla přede mnou. Zranitelná, slabá. Dokonce víc, než je u lidí obvyklé.
Pokusil jsem se zaměřit na tvář, kterou jsem uviděl v jejích očích, tvář, kterou jsem s odporem rozeznával. Byla to tvář netvora, který byl ve mně - tvář, kterou jsem zabil desítkami let snahy a neúprosné sebekázně. Jak snadno teď zase vystoupila na povrch!
Ta vůně kolem mě znovu zavířila, mé myšlenky se rozptýlily a málem mě vyhnaly ze židle.
Ne. Zaryl jsem prsty do okraje desky stolu a pokoušel jsem se silou vůle udržet na židli. Dřevo tíhu toho úkolu neuneslo. Okraj desky stolu se ulomil, a když jsem rozevřel dlaň, měl jsem ji plnou dřevěných třísek. V desce se rýsovaly zřetelné obloučky čtyř mých prstů.
Zničit důkazy. To bylo základní pravidlo. Rychle jsem špičkami prstů olámal desku ještě víc a nechal po sobě jen nepravidelný otvor a na podlaze hromádku hoblin.
Věděl jsem, co se teď musí stát. Ta dívka bude muset přijít a sednout si vedle mě a já ji budu muset zabít.
Nevinní svědci v téhle třídě, osmnáct dalších dětí a jeden muž, nesmějí dostat šanci opustit tuhle místnost, až uvidí to, co brzy uvidí.
Při pomyšlení na to, co musím udělat, jsem sebou trhl. Ani když mi bylo nejhůř, takové zvěrstvo jsem nikdy nespáchal. Nevinné jsem nikdy nezabíjel, už před osmi desítkami let. A teď jsem se jich chystal zmasakrovat jedenadvacet najednou.
Tvář netvora uvnitř mého těla si ze mě tropila blázny.
I když se část mého já od toho netvora s hrůzou odvracela, druhá se to chystala udělat.
Když tu dívku zabiju jako první, potrvá to jen patnáct nebo dvacet vteřin, než ostatní v místnosti zareagují. Možná o trochu déle, pokud jim hned na první pohled nedojde, co dělám. Ona nebude mít čas vykřiknout ani pocítit bolest, nezabiju ji krutým způsobem. Aspoň to jsem mohl pro tu neznámou se strašlivě žádoucí krví udělat.
Ale pak jim budu muset zabránit v útěku. O okna se nebudu muset strachovat, jsou moc malá a moc vysoko, aby jimi mohl někdo utéct. Jen dveře - stačí se před ně postavit a budou v pasti.
Když se pokusím sejmout je všechny, až zavládne panika a oni začnou odstrkovat jeden druhého, bude to pomalejší a složitější. Ne nemožné, ale znamenalo by to mnohem víc hluku. Měli by hodně času křičet. Někdo by to uslyšel... a pak bych musel v téhle temné hodině zabít ještě víc nevinných.
Ta vůně mě potrestala, uzavřela mi krk suchou bolestí...
A než stačím zabít ostatní, její krev vychladne.
Takže nejdřív ty svědky.
V duchu jsem si osnoval plán. Byl jsem v přední části místnosti, nejvzdálenější řada v zadní části. Nejdřív vezmu pravou stranu. Za vteřinu zlámu krky asi tak čtyřem nebo pěti, odhadoval jsem. Hlučné to nebude. Ti na pravé straně budou mít štěstí, protože neuvidí, jak se blížím. Projdu dopředu a pak zpátky levou stranou a potrvá mi nanejvýš pět vteřin, než skoncuju s každým životem v téhle místnosti.
Bude to trvat dost dlouhou dobu na to, aby Bella Swanová pochopila, co se s ní stane. Dost dlouhou, aby pocítila strach. Možná i dost dlouhou, aby se zmohla na výkřik, pokud nebude ochromená leknutím. Ale vyrazí ze sebe jen tichý výkřik, který nepřiměje nikoho utíkat.
Zhluboka jsem se nadechl a ta vůně se stala ohněm, který proběhl skrze mé dlouho prázdné žíly, vyšlehl mi z hrudi, aby strávil každý dobrý impuls, jehož jsem byl schopen.
Právě se otáčela. Za pár vteřin se posadí jen pár palců ode mě.
Netvor ve mně se usmíval, plný očekávání.
Nalevo ode mě někdo prudce zaklapl učebnici. Ani jsem nevzhlédl, abych zjistil, který z těch k smrti odsouzených smrtelníků to byl. Ale ten pohyb ke mně poslal vlnu obyčejného vzduchu bez příměsi vůně, která mi předtím zavanula do obličeje.
Na kratičkou chvíli jsem byl schopen jasně uvažovat. V té cenné chvilce jsem ve své hlavě uviděl dvě tváře, bok po boku.
První svou, nebo přesněji svou někdejší tvář - rudookého netvora, který už zabil tolik lidí, že je přestal počítat. Vraždy z rozumu, ospravedlnitelné. Zabiják zabijáků, zabiják jiných, méně mocných netvorů. Svého druhu bůh, uznával jsem - ten, kdo rozhoduje, kdo si zaslouží ortel smrti. Byl to kompromis, který jsem uzavřel sám se sebou. Živil jsem se lidskou krví, ale jen v tom nejširším slova smyslu. Mé oběti byly, vzhledem ke svým temným zábavám, stěží lidštější než já.
Ta druhá tvář patřila Carlisleovi.
Ty dvě tváře si nebyly podobné. Byly jako jasný den a nejtemnější noc.
Nebyl důvod, aby se sobě podobaly. Carlisle nebyl můj otec v biologickém smyslu. Neměli jsme společné rysy. Ta podobnost mezi námi byla dána tím, kdo jsme byli - každý upír má stejnou pleť, bílou jako sníh. Podobnost barvy našich očí byla něco jiného - byla odrazem společné volby.
A přece, ačkoli ta podobnost nebyla ničím podložená, představoval jsem si, že se má tvář začíná podobat té jeho, do jisté míry, za těch posledních více než sedmdesát let, co jsem přijal jeho volbu a kráčel v jeho stopách. Mé rysy se nezměnily, ale zdálo se mi, že něco z jeho moudrosti vstoupilo do mého výrazu, že ve tvaru mých úst jsou stopy jeho soucitu a náznaky jeho trpělivosti jsou mi znát na čele.
Nic z těch malých vylepšení ve tváři netvora nebylo. Za pár chvil ve mně nezůstane nic, co by ty odráželo ty roky, které jsem strávil se svým tvůrcem, svým učitelem, svým otcem, ať už se to slovo dá chápat jakkoli. Mé oči zaplanou rudě jako oči ďábla a veškerá podoba se navždy ztratí.
Carlisleovy laskavé oči, které jsem měl v hlavě, mě nesoudily. Věděl jsem, že by mi tenhle strašlivý čin, který jsem se chystal spáchat, odpustil. Protože mě miloval. Protože si myslel, že jsem lepší než ve skutečnosti jsem. A miloval by mě dál, i když jsem se mu právě chystal dokázat, že se ve mně mýlil.
Bella Swanová si sedla na židli vedle mě, pohybovala se těžkopádně a toporně - bála se? - a vůně její krve se kolem mě stáhla v neúprosném mračnu.
Dokážu, jak krutě se ve mně můj otec mýlil. Bolest toho zjištění mě pálila skoro tak jako ten oheň v krku.
S odporem jsem se od ní odtáhl - bouřil jsem se proti tomu netvorovi, který ji toužil dostat.
Proč sem musela přijít? Proč musela existovat? Proč musela zničit ten nepatrný klid, který jsem ve svém neživotě měl? Proč se ta provokující lidská bytost vůbec musela narodit? A zničit mě.
Odvrátil jsem od ní tvář, jak mnou proběhla vlna jakési náhlé urputnosti neovládané rozumem.
Co byla zač? Proč já, proč teď? Proč jsem musel přijít o všechno jen proto, že ona se tak nepochopitelným řízením osudu objevila právě v tomhle městě?
Proč musela přijít zrovna sem!
Nechtěl jsem být tím netvorem! Nechtěl jsem zabít celou třídu dětí, které nikdy nic neprovedly! Nechtěl jsem ztratit všechno, co jsem získal za dlouhou dobu odříkání a popírání sebe sama!
Nestane se to. Nepřiměje mě k tomu.
Potíž byla v té vůni, ve vůni její krve, která pro mě byla tak odporně přitažlivá. Kdyby tak existoval způsob, jak odolat... kdyby mi tak mohl pročistit hlavu další závan čerstvého vzduchu!
Bella Swanová potřásla svými dlouhými, hustými, mahagonovými vlasy směrem ke mně.
Zbláznila se? Jako kdyby toho netvora povzbuzovala! Popichovala ho.
Žádný přívětivý vánek, který by tu vůni někam odnesl, tentokrát nezavanul. Všechno se zdálo ztraceno.
Ne, žádný závan vzduchu, který by mi pomohl. Ale já jsem nemusel dýchat.
Zastavil jsem proud vzduchu v plicích, okamžitě se mi ulevilo, ale nebyla to úplná úleva. Vzpomínku na tu vůni jsem měl pořád v hlavě, její chuť jsem cítil vzadu na jazyku. Věděl jsem, že ani to nevydržím dlouho. Ale hodinu bych to možná vydržet mohl. Jednu hodinu. A pak bych se konečně dostal pryč z téhle třídy plné obětí, obětí, které se oběťmi nemusely stát. Kdybych to vydržel jednu krátkou hodinu.
Bylo to nepohodlné, nedýchat. Mé tělo kyslík nepotřebovalo, ale bylo to proti přirozeným instinktům. Na čich jsem se ve vypjatých chvílích spoléhal víc než na ostatní smysly. Ukazoval mi cestu při lovu, jako první mě varoval v nebezpečí. Nesetkával jsem se příliš často s něčím tak nebezpečným, jako jsem byl já sám, ale pud sebezáchovy byl u mého rodu právě tak silný jako u lidí.
Bylo to nepohodlné, ale dalo se to zvládnout. Bylo to snesitelnější než cítit ji a nezabořit zuby skrze tu něžnou, tenkou, průsvitnou pleť až k horké, vlhké, pulzující -
Hodinu! Jen jednu hodinu. Nesmím na tu vůni myslet, ani na tu chuť.
Mezi tou tichou dívkou a mnou byly pořád její vlasy, nakláněla se dopředu, takže se rozprostřely přes její školní desky. Neviděl jsem jí do tváře, abych se pokusil vyčíst, jaké pocity se skrývají v těch jasných a hlubokých očích. Byl to důvod, proč mezi námi rozprostřela ten vějíř z vlasů? Aby přede mnou ukryla svoje oči? Ze strachu? Z plachosti? Aby přede mnou uchránila svá tajemství?
Dřívější zlost, že má snaha bude zmařena jejími neslyšnými myšlenkami se zdála slabá a ubohá v porovnání s potřebou - a nenávistí -, které se mě zmocnily teď. Protože jsem tu křehkou ženu-dítě, která seděla vedle mě, nenáviděl, nenáviděl jsem ji s vroucností, s jakou jsem lnul ke svému někdejšímu já, k lásce ke své rodině, ke snům, ve kterých jsem byl někým jiným, než jsem byl ve skutečnosti... Nenáviděl jsem ji, nenáviděl jsem to, jak jsem se její vinou cítil, a trochu mi to pomohlo. Ano, ta zlost, kterou jsem cítil předtím, byla slabá, ale i tak mi trochu pomohla. Chytal jsem se každé emoce, která mě odpoutávala od představy, jak by asi chutnala.
Nenávist a zlost. Netrpělivost. Copak ta hodina nikdy neskončí?
A až hodina skončí... ona odejde z místnosti. A co udělám já?
Mohl bych se představit. Ahoj, já jsem Edward Cullen. Můžu tě doprovodit na další hodinu?
Souhlasila by. Bylo by to zdvořilé. Ačkoli jsem měl tušení, že by se mě už bála, zachovala by se podle pravidel slušnosti a šla by vedle mě. Mělo by být snadné zavést ji někam jinam. K zadnímu rohu parkoviště zasahoval, jako natažený prst, výběžek lesa. Mohl bych jí říct, že jsem si zapomněl učebnici v autě.
Všiml by si někdo, že jsem byl poslední, s kým ji viděli? Pršelo, jako obvykle; dva tmavé nepromokavé pláště, které míří jiným směrem, by neměly vzbudit moc velkou pozornost nebo mě prozradit.
Až na to, že jsem nebyl jediný student, kdo si jí dneska všímal - ačkoli to nikdo nedělal intenzivněji než já. Hlavně Mike Newton sledoval každý pohyb, kterým přenesla váhu, když se vrtěla na židli. Cítila se vedle mě nesvá, ale to by se cítil každý. Přesně jak jsem předpokládal ještě předtím, než její vůně smazala veškeré moje dobré úmysly. Mike Newton by si všiml, že ze třídy odešla se mnou.
Pokud to vydržím hodinu, vydržel bych dvě?
Trhl jsem sebou kvůli palčivé bolesti.
Půjde domů, do prázdného domu. Swan, velitel policie, byl v práci celý den. Jeho dům jsem znal, znal jsem všechny domy v tom malém městečku. Bydlel naproti hustému lesu a poblíž neměl žádné sousedy. I kdyby měla čas křičet, což mít nebude, nikdo ji neuslyší.
Vypořádat se s tím takhle by bylo zodpovědné. Sedm desítek let jsem se obešel bez lidské krve. Se zadrženým dechem, bych klidně vydržel dvě hodiny. A až s ní budu sám, nikomu jinému se nic nestane.
Jenže lhal bych sám sobě, kdybych si myslel, že budu menší netvor, pokud předtím, než zabiju tuhle nevinnou dívku, se budu snažit být trpělivý a ušetřím devatenáct lidí v téhle místnosti.
Ačkoli jsem ji nenáviděl, věděl jsem, že má nenávist je nespravedlivá. Věděl jsem, že ve skutečnosti nenávidím sám sebe. A oba bych nás nenáviděl víc, kdyby byla mrtvá.
Takhle jsem to tu hodinu vydržel - tím, že jsem si představoval nejlepší způsoby, jak ji zabít. Pokoušel jsem se nepředstavovat si ten samotný čin. To by mohlo být na mě příliš; mohl bych tu bitvu prohrát a skončit tím, že zabiju každého, kdo bude nablízku. A tak jsem uvažoval o strategii, nic víc.
V jednu chvíli, už úplně na konci hodiny, se na mě letmo podívala zpod splývavé stěny svých vlasů. Cítil jsem, jak ze mě sálá ta neopodstatněná nenávist, když jsme se setkali pohledem a viděl jsem svůj odraz v těch vyděšených očích. Než se stačila znovu schovat do vlasů, znovu jí krev zbarvila tváře a to mě málem vyřídilo.
Ale ozval se zvonek. Zachráněn zvoněním - takové ubohé klišé! Byli jsme zachráněni oba. Ona před smrtí. Já jen na chvíli, před tím, abych se stal děsivou noční můrou, které jsem se bál a která se mi hnusila.
Nedokázal jsem se pohybovat tak pomalu, jak bych měl, a vystřelil jsem rychle ven z místnosti. Kdyby se na mě někdo díval, mohl by si myslet, že na tom způsobu, jakým se pohybuju, není něco v pořádku. Ale nikdo si mě nevšímal. Všechny lidské myšlenky se pořád točily okolo té dívky, jejímž osudem bylo zemřít za dobu o něco delší, než je hodina.
Schoval jsem se v autě.
Nelíbila se mi představa, že se musím schovávat. Znělo to tak zbaběle. Ale teď to bylo nade vši pochybnost naprosto nutné.
Neovládal jsem se dost na to, abych kolem sebe mohl mít lidi. Tolik jsem se soustředil, abych se pokusil jednoho z nich nezabít, že už mi nezbyly síly, abych odolal ostatním. Říkal jsem si, že to by byla velká škoda. Pokud jsem měl tomu netvorovi podlehnout, chtěl jsem se postarat, aby to stálo za to.
Pustil jsem si CD s hudbou, která mě obyčejně uklidňovala, ale teď mi nepomáhala. Ne. To, co mi teď pomáhalo, byl studený, vlhký, čistý vzduch, který proudil z mírného deštíku otevřeným okénkem auta. I když jsem si na vůni Belly Swanové dokázal vzpomenout naprosto jasně, vdechovat čistý vzduch bylo jako vymývat si z vnitřku těla nějakou nákazu.
Byl jsem zase při smyslech. Mohl jsem zase uvažovat. A mohl jsem zase bojovat. Bojovat proti tomu, čím jsem nechtěl být.
Nemusel jsem jít k ní domů. Nemusel jsem ji zabít. Vždyť jsem byl racionální, myslící tvor, a měl jsem možnost volby. Vždycky existovala možnost volby.
Ve třídě mi to tak nepřipadalo... ale teď jsem byl daleko od ní. Zřejmě, když se jí budu velice, velice pečlivě vyhýbat, nebude nutné v mém životě nic měnit. Teď se všechno dělo tak, jak jsem chtěl. Proč bych měl nějaké lákavé bytosti dovolit, aby to všechno zničila?
Nemusel jsem zklamat svého otce. Nemusel jsem způsobit své matce starosti ani bolest. Ano, ublížilo by to i mé adoptivní matce. A Esme byla tak jemná, něžná a mírná. Ublížit někomu jako Esme bylo opravdu neomluvitelné.
Jaká ironie, že jsem chtěl ochránit tu lidskou dívku před ubohou, bezzubou hrozbou jízlivých myšlenek Jessicy Stanleyové. Byl jsem ten poslední, kdo se mohl stát ochráncem Isabelly Swanové. Před ničím nepotřebovala ochranu víc než přede mnou samotným.
Kde je Alice, podivil jsem se najednou. Neviděla mě, jak v duchu zabíjím tu dívku tolika způsoby? Proč mě nepřišla zachránit - zabránit mi v tom, nebo pomoct zahladit stopy? Byla tak zabraná do sledování Jasperových problémů, že jí unikla tahle mnohem strašnější možnost? Byl jsem silnější, než jsem si myslel? Opravdu bych té dívce nic neudělal? Ne. Věděl jsem, že to není pravda. Alice se musela soustředit na Jaspera.
Pátral jsem tím směrem, kde podle mě měla být, v malé budově, kde se vyučovala angličtina. Netrvalo mi dlouho najít její povědomý "hlas". A měl jsem pravdu. Každá její myšlenka patřila Jasperovi a každé, i sebemenší hnutí jeho mysli podrobovala důkladnému zkoumání.
Přál jsem si, abych ji mohl poprosit o radu, ale zároveň jsem byl rád, že neví, čeho jsem schopen. Že neví nic o tom masakru, o kterém jsem v předchozí vyučovací hodině uvažoval.
Znovu jsem v těle ucítil pálení - pálila mě hanba. Nechtěl jsem, aby to někdo z nich věděl.
Kdybych se mohl vyhýbat Belle Swanové, kdybych ji dokázal nezabít - i když jsem myslel na tohle, netvor mě pořád strašil a cenil zuby v pocitu marnosti -, pak se o tom nikdo nemusel dozvědět. Kdybych se dokázal udržet v dostatečné vzdálenosti od její vůně...
Neexistoval důvod, proč bych to nemohl aspoň zkusit. Správně se rozhodnout. Zkusit být tím, zač mě považoval Carlisle.
Poslední vyučovací hodina už skoro končila. Rozhodl jsem se najednou zrealizovat svůj plán. Bude to lepší než sedět tady na parkovišti, kde by kolem mě mohla projít ona a zmařit veškerou moji snahu. Znovu jsem k té dívce pocítil neopodstatněnou nenávist. Nenáviděl jsem pocit, že nade mnou má takovou moc, kterou si ani neuvědomovala. Že ze mě mohla udělat něco, čím jsem pohrdal.
Kráčel jsem rychle - až moc rychle, ale nikdo mě neviděl - mezi pavilony do sborovny. Nebyl důvod, proč bychom si měli s Bellou Swanovou křížit cesty. Rozhodl jsem se, že se jí budu vyhýbat jako nákaze, kterou pro mě vlastně byla.
Ve sborovně nebyl nikdo, jen sekretářka, kterou jsem hledal.
Přišel jsem tiše, takže mě ani neslyšela.
"Paní Copeová?"
Žena s vlasy nepřirozeně rudé barvy vzhlédla a vytřeštila oči. Vždycky je to vyvedlo z míry, ty drobné náznaky, které nechápali, a nezáleželo na tom, kolik z nás už předtím viděli.
"Oh," zalapala po dechu trochu neklidně. Uhladila si halenku. Divné, pomyslela si. Je skoro tak mladý, že by mohl být můj syn. Moc mladý na to, aby mě napadaly takové věci... "Ahoj, Edwarde. Co pro tebe můžu udělat?" Její řasy zakmitaly za silnými brýlemi.
Nepříjemné. Ale věděl jsem, jak být okouzlující, když jsem chtěl. Bylo to snadné, protože jsem hned poznal, jak si vyloží každé gesto nebo tón řeči.
Naklonil jsem se dopředu, naše pohledy se setkaly, jako bych hleděl hluboko do jejích mělkých, malých, hnědých oček. V myšlenkách už byla rozrušená.
"Myslel jsem, že byste mi třeba mohla pomoct s rozvrhem," řekl jsem tichým hlasem, který jsem si šetřil na příležitosti, kdy neděsím lidi.
Slyšel jsem, jak se jí zrychluje tep.
,"Samozřejmě, Edwarde. Jak ti můžu pomoct?" Moc mladý, moc mladý, opakovala si pro sebe. To samozřejmě nebyla pravda. Byl jsem starší než její pradědeček. Ale podle mého řidičáku měla pravdu ona.
"Mohl bych místo biologie chodit na nějaký přírodovědný předmět pro pokročilé? Třeba na fyziku?"
"Máš nějaký problém s panem profesorem Bannerem, Edwarde?"
"To vůbec ne, jen jsem se tyhle věci už učil..."
"V té vaší bývalé škole na Aljašce jste byli dost napřed, že?" Když o tom uvažovala, sešpulila tenké rty. Měli by všichni být na univerzitě. Slyšela jsem, jak si učitelé stěžují. Formulují naprosto precizně, s odpovědí nikdy nezaváhají, v testu nikdy nemají chybu - jako by všichni znali způsob, jak v každém předmětu opisovat. Banner by radši uvěřil, že všichni podvádějí, než by uznal, že nějaký student je chytřejší než on... vsadím se, že je doučuje jejich matka... "Edwarde, fyzika je plná. A ve třídě nemá být víc než pětadvacet studentů -"
"Nebudu obtěžovat."
Samozřejmě že ne. To by nebyl dokonalý Cullen. "Já vím, Edwarde. Ale prostě tam není už místo, protože..."
"Mohl bych tedy ty hodiny vypustit? Místo toho bych se věnoval samostudiu."
Vypustit biologii? Otevřela pusu. To je šílenství. Co je na tom za problém, jen tak sedět na hodinách něčeho, co už znáš? Určitě ti vadí Banner. Zajímalo by mě, jestli si o tom mám promluvit s Bobem. "Nebudeš mít dost kreditů, abys mohl dokončit střední školu."
"Doženu to příští rok."
"Možná by sis o tom měl promluvit s rodiči."
Dveře za mnou se otevřely, ale ať v nich byl kdo chtěl, nemyslel na mě, takže jsem jeho příchod ignoroval a zaměřil jsem se na paní Copeovou. Naklonil jsem se blíž a víc jsem otevřel oči. Fungovalo by to lépe, kdybych je neměl černé, ale zlaté. Černá barva lidi děsila, tak to mělo být.
"Prosím vás, paní Copeová..." Snažil jsem se, aby to znělo přirozeně a přesvědčivě, jak jsem jen mohl, a poměrně se mi to dařilo. "Není nějaký jiný předmět, na který bych mohl přejít? Určitě nějaká možnost existuje... šestá hodina biologie nemůže být jediná možnost, kam můžu chodit..."
Usmál jsem se na ni a dával si pozor, aby se mi moc neblýskaly zuby, protože to by ji vyděsilo, a já chtěl, aby ten výraz dodal mému obličeji nenucenost.
Srdce jí bilo rychleji. Moc mladý, připomněla si překotně. "No, třeba bych si mohla popovídat s Bobem - tedy s panem Bannerem. Uvidíme, jestli -"
Za pouhou vteřinu se změnilo všechno; atmosféra v místnosti, mé poslání tady i důvod, proč jsem se k té rudovlasé ženě nakláněl... co jsem předtím dělal z jednoho důvodu, to jsem teď dělal z jiného.
Samantě Wellsové trvalo jen vteřinu, aby otevřela dveře a položila do košíku u nich omluvenku a pak zase spěchala otevřenými dveřmi pryč, jak už chtěla být ze školy venku. Jen vteřinu trvalo, než ke mně těmi dveřmi dorazil závan vzduchu. Trvalo jen vteřinu, než jsem si uvědomil, proč mě ten člověk, který předtím vešel, neobtěžoval svými myšlenkami.
Ohlédl jsem se, ačkoli jsem žádné ujištění nepotřeboval. Otočil jsem se pomalu a bojoval jsem, abych dokázal ovládat svaly, které se proti mě bouřily.
Bella Swanová stála opřená zády o zeď u dveří a v ruce žmoulala kousek papíru. Měla oči ještě vytřeštěnější než předtím, když vstřebávala můj divoký, nelidský pohled.
Vůně její krve naplnila každičkou částici vzduchu v té malé, přetopené místnosti. Krk mi zahořel plamenem.
Ze zrcadla jejích očí na mě znovu hleděl netvor; byla to maska zla.
Chvíli jsem váhal s rukou ve vzduchu nad stolem. Nemusel bych se otáčet, abych přes něj dosáhl a přirazil paní Copeové hlavu na desku psacího stolu takovou silou, že by ji to zabilo.
Netvor chtivě a hladově vyčkával, až to udělám.
Ale vždycky existovala možnost volby - musela existovat.
Zastavil jsem přívod vzduchu do plic a soustředil se na Carlisleův obličej, který jsem měl před očima. Otočil jsem se zpátky k paní Copeové a slyšel, jak se v duchu podivila, že se mi tak změnila tvář.
S použitím veškerého sebeovládání, které jsem si osvojil za ta desetiletí snahy, jsem promluvil klidným, mírným hlasem. Měl jsem v plicích právě tolik vzduchu, abych mohl ještě jednou promluvit, rychle proklopýtat skrze slova.
"Tak to se nedá nic dělat. Vidím, že to není možné. Moc vám děkuji za ochotu."
Otočil jsem se, vystřelil z místnosti a pokoušel jsem se necítit ten horkokrevný žár Bellina těla, když jsem ji míjel jen o několik palců.
Nezastavil jsem se, dokud jsem nebyl v autě, a celou cestu jsem byl moc rychlý. Většina lidí už byla pryč, takže mě skoro nikdo neviděl. Slyšel jsem, že druhák Austin Marks si mě všiml, ale pak obrátil svou pozornost jinam.
Kde se tu vzal Cullen - jako by se tu objevil zničehonic... tady to mám, to je ta moje bujná fantazie. Máma vždycky říká...
Když jsem vklouzl do našeho volva, ostatní už tam byli. Pokoušel jsem se ovládat dech, ale lapal jsem po vzduchu, jako bych se dusil.
"Edwarde," řekla Alice s účastí v hlase.
Podíval jsem se na ni a potřásl hlavou.
"Co se ti k čertu stalo?" vyzvídal Emmett, najednou odveden od toho, že Jasper nemá náladu dát si s ním odvetu.
Místo odpovědi jsem zařadil zpátečku. Musím se z parkoviště dostat dřív, než Bella Swanová přijde i sem. Můj osobní démon mě pronásledoval... otočil jsem auto a zrychlil. Než jsem vjel na silnici, měl jsem tam čtyřicítku. Na silnici jsem jel chvíli sedmdesátkou, pak jsem zahnul za roh. Aniž bych se díval, věděl jsem, že Emmett, Rosalie a Jasper se všichni otočili a zírali na Alici. Pokrčila rameny. Nemohla vědět, co se stalo, jen to, co se stane.
Teď se dívala na mě. Oba jsme vnímali, co v duchu viděla, a oba jsme byli překvapení.
"Ty odcházíš?" zašeptala.
Teď ostatní zírali na mě.
"Odcházím?" sykl jsem skrz zuby. Potom to uviděla, jak se mé rozhodnutí zatřepotalo a jiná volba nasměrovala mou budoucnost na jinou, temnější cestu.
"Oh," vyrazila ze sebe.
Bella Swanová, mrtvá. Moje oči planoucí rudě čerstvou krví. Pátrání, které přijde potom. Chvíle opatrnosti, kdy budeme čekat, až bude bezpečné zase začít a vyrazit...
"Oh," zopakovala. Obraz se zaostřil. Viděl jsem poprvé vnitřek domu Swanových, viděl jsem Bellu v malé kuchyňce se žlutou linkou, její záda otočená ke mně, jak jsem se za ní vyplížil z přítmí... jak mě k ní táhne její vůně...
"Dost!" zaúpěl jsem, neschopný vydržet víc.
"Promiň mi," zašeptala a oči měla vytřeštěné.
Netvor se radoval.
A vize v její hlavě se posunula zase dál. Osamělá noční silnice, okolní stromy pokryté sněhem, rychlost skoro dvě stě mil v hodině.
"Budeš mi chybět," posteskla si.
Emmett a Rosalie si vyměnili úzkostný pohled.
Byli jsme skoro u zatáčky vedoucí k příjezdové cestě u našeho domu.
"Tady nás vysaď," řekla Alice. "Carlisleovi bys to měl říct sám."
Pokýval jsem hlavou a auto prudce zabrzdilo, až to zaskřípělo.
Emmett, Rosalie a Jasper tiše vystoupili; dostane se jim vysvětlení, až budu pryč. Alice se dotkla mého ramene.
"Zachováš se správně," zašeptala. Tentokrát žádná vize, ale rozkaz. "Charlie Swan má jen ji."
"Ano," řekl jsem, i když jsem souhlasil jen s tím, co řekla nakonec.
Vystoupila a šla za ostatními; v obavách krabatila čelo.
Vyjel jsem zpátky k městu a věděl jsem, že ta vize, kterou měla Alice, bude blikat ze tmy jako přerušované světlo blesku. Když jsem dojel devadesátkou zpátky do Forks, nevěděl jsem jistě, kam vlastně jedu. Rozloučit se s otcem? Nebo padnout do náruče netvorovi, který byl ve mně? Silnice mi ubíhala pod koly.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 ANA ANA | Web | 3. října 2009 v 19:01 | Reagovat

Četla jsem na netu všech 12 kapitol. Dokonce jsem viděla i zprávu na netu, že je rukopis hotový... ale stejně tomu neuvěřím, dokud Midnight sun neuvidím na pultech v knihkupectví.
A Stmívání pohledem Edwarda, to může být hodně zajímavé čtení. Fakt je, že tyto kapitolky nejsou konečné a finální úprava knihy může být odlišná.

2 Anet Anet | 6. října 2009 v 16:22 | Reagovat

[1]: Přesně tak. Já na netu Midnight sun nechci číst, protože to nemusí být finální   úprava. Takže už se těším, až to uvidím na pultě našeho knihkupectví :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama