Příběh v pozadí Stmívání

29. března 2009 v 19:51 | Anetka:-) |  O knihách - Stephenie Meyerová
Ahojky. Narazila jsem na příběh, kde stephenie píše vše o tom, jak začla psát Stmívání, co ji k tomu vedlo atd. Je to zajímavé :)


Příběh v pozadí Stmívání
.

Dostávám tuny otázek ohledně toho, jak jsem přišla na tento příběh a jak se mi podařilo ho publikovat. Možná tím zničím mé stránky na otázky od fanoušků, ale tady je celý příběh:

(Varování: V následujícím textu jsou obsaženy informace o Stmívání; pokud nechcete přijít o napětí, přestaňte číst… teď. Varování #2: Jak jste možná odhadli z délky mé knihy, neumím napsat krátký příběh - tohle bude chvíli trvat. Byli jste varováni.)

Psaní: Pamatuju si přesně první den, kdy jsem se dala do psaní Stmívání, protože to byl zároveň den, kdy měly moje děti první lekci plavání. Takže můžu s přesností říct, že to všechno začalo 2. června 2003. Až do té chvíle jsem nenapsala nic kromě několika kapitol (jiných příběhů) u kterých jsem se nikdy nedostala příliš daleko a vůbec nic až do narozenin svého prvního syna, o šest let dříve.

Probudila jsem se (toho druhého června) z velmi živého snu. V mém snu měli dva lidé silně citově založený rozhovor na louce uprostřed lesa. Jeden z těch dvou byla běžná dívka. Ten druhý byl fantasticky nádherný, jiskřivý a upír. Probírali obtíže spojené s faktem že: A) se do sebe zamilovali, zatímco B) jeho mimořádně zasahovala vůně její krve a musel se neustále přemáhat, aby ji okamžitě nezabil. Jestli chceš vidět v podstatě přepis mého snu, koukni se, prosím, na kapitolu 13 (Doznání) v mé knize.

Přestože jsem měla na práci milion dalších věcí (např.: příprava snídaně pro hladové děti, oblékání a výměna plen řečených dětí, hledání plavek, které nikdo nikdy nedal na jejich správné místo atd.), zůstala jsem v posteli a přemýšlela o tom snu. Byla jsem tak zaujatá příběhem toho bezejmenného páru, že jsem nenáviděla představu, že bych ho zapomněla; byl to ten druh snu, který vás nutí zavolat své kamarádce a nudit jí jeho podrobným popisem. (Kromě toho, ten upír byl tak zatraceně krásný, že jsem také nechtěla ztratit ten vnitřní obraz, jak jsem si ho představovala.) Proti své vůli jsem konečně vstala z postele a udělala všechny ty neodkladné záležitosti a pak jsem všechno, co se dalo, odsunula na vedlejší kolej, sedla jsem k počítači a začala psát - což bylo něco, co jsem neudělala už hodně dlouho a přemýšlela jsem, proč se tím vůbec obtěžuju. Ale nechtěla jsem ztratit ten sen, takže jsem vypsala tolik, kolik jsem si toho dokázala vzpomenout, nazývajíc ten pár "on" a "ona".

Od té doby neuplynul jediný den, abych nenapsala aspoň něco. Ve špatných dnech jsem napsala jen stránku nebo dvě, v dobrých jsem dokončila kapitolu, nebo tak. Nejvíc jsem psala v noci, když už děti spaly a mohla jsem se bez vyrušení soustředit déle než pět minut. Začala jsem scénou na louce a dopsala jsem to až do konce. Pak jsem se vrátila na začátek a psala, dokud do sebe nezapadaly všechny části. Ke konečným úpravám, kdy se to vše spojilo, jsem se dostala na konci srpna, o tři měsíce později.

Chvíli mi trvalo, než jsem našla jména pro svou anonymní dvojici. Pro svého upíra (do kterého jsem se zamilovala hned ten první den)jsem se rozhodla použít jméno, které se kdysi pokládalo za romantické, ale postupem času ztratilo na oblíbenosti. Pan Rochester Charlotte Bronteové a pan Ferrars Jane Austenové mě přivedli ke jménu Edward. Zkusila jsem ho zasadit do jedné části a zjistila jsem, že pasuje skvěle. S mou dívčí hrdinkou to bylo těžší. Žádné jméno k ní nesedělo. Po tom, co jsem s ní strávila tolik času, jsem ji milovala jako vlastní dceru a žádné jméno pro ní nebylo dost dobré. Konečně, inspirována touto láskou, jsem jí dala jméno, které jsem si schovávala pro vlastní dceru, kterou jsem nikdy neměla a v tuto chvíli bylo nepravděpodobné, že bych kdy přišla na svět: Isabella. Hurá! Edward a Bella dostali svá jména. Pro zbytek postav jsem hledala ve starých záznamech jména, která byla oblíbená v době jejich narození. Jen tak pro zajímavost: Rosalie byla původně Carol a Jasper byl nejdřív Ronald. Jejich nová jména se mi líbí mnohem víc, ale občas se stejně spletu a omylem napíšu Carol nebo Ron. Lidi, kteří čtou moje hrubé návrhy to opravdu mate.

Věděla jsem, že pro svůj příběh potřebuju nějaké směšně deštivé místo. Obrátila jsem se na Google, jako vždycky, když jsem potřebovala něco najít. Hledala jsem místo s co největším množstvím srážek ve Spojených státech, čímž se ukázal být Olympijský poloostrov ve státě Washington. Stáhla jsem si mapy této oblasti a studovala je. Hledala jsem něco malého, odsunutého, obklopeného lesem… A tam, přesně v místě, kde jsem ho potřebovala, bylo malé městečko zvané "Forks". Kdybych si to pojmenovala po svém, nemohlo to být lepší. Pátrala jsem v Googlu po obrázcích a i kdyby mě to jméno neuchvátilo, ty nádherné fotografie práci dokončily. Obrázky jako http://www.terragalleria.com/parks/np.olympic.3.html (krátká cesta z Forks) Taky mrkni na http://www.forks-web.com/fg/rainforest.htm ) Při hledání Forks jsem objevila rezervaci v La Push, domov kmene Quileutů. Quileutský příběh je fascinující a několik fiktivních pověstí rychle nabyly na skutečnosti v mém příběhu.

Celý ten čas byli Edward a Bella skoro doslova hlasy v mé hlavě. Prostě nemohli sklapnout. Zůstávala jsem vzhůru tak dlouho, jak jen to šlo a snažila se vypsat všechen ten materiál z mé hlavy a pak jsem se vyčerpaně odplazila do postele (moje dítě stále ještě nespalo, ačkoliv byla noc), jen aby v mé hlavě mohla začít další konverzace. Nakonec jsem vzala tužku a poznámkový blok u mé postele a dělala jsem si poznámky, abych se vůbec mohla trochu vyspat. Ráno byla vždycky vzrušující výzva pokusit se rozluštit to, co jsem ve tmě naškrábala na papír.

Během dne jsem se nedokázala odlepit od počítače. Když jsem byla na lekci plavání, venku ve slunečním žáru Phoenixu, plánovala jsem a vymýšlela zápletku a pak jsem přišla domů s takovým množstvím nového materiálu, že to nešlo napsat dost rychle. Bylo to typické Arizonské léto, horké, slunečné, horké a horké. Ale když se zpátky zamyslím nad těmi třemi měsíci, vybavuju si déšť a studené zelené věci, jako bych opravdu strávila léto v Olimpijských deštných lesích.

Když jsem dokončovala kostru románu, začala jsem psát epilogy… hodně epilogů. To mě nakonec přivedlo ke skutečnosti, že nejsem připravená dát svým hrdinům sbohem a začala jsem pracovat na pokračování. Mezitím jsem byla posedlá nutkáním Stmívání upravovat.

Moje starší sestra Emilly byla jediná osoba, která věděla, na co se chystám. V červnu jsem jí začala posílat jednotlivé kapitoly, jak jsem je dokončovala a ona se brzy stala mým zdrojem povzbuzení. Pořád kontrolovala, jestli pro ní nemám něco nového. Byla to Emily, která první navrhla, poté co jsem to dokončila, že bych měla Stmívání publikovat. Byla jsem tak omráčená faktem, že se mi podařilo dokončit celou, kompletní knížku, že jsem se to rozhodla zkusit.

Publikování: Když to řeknu mírně, byla jsem ohledně publikování dost naivní. Myslela jsem, že to funguje asi takhle: vytisknete kopii svého románu, strčíte to do hnědé obálky a pošlete do vydavatelství. Ha ha ha, to je vážně dobré. Začala jsem googlovat (přirozeně) a zjistila jsem, že takhle se to nedělá. (Filmy nám lhaly! Proč?! Postraní poznámka: nebyli byste schopní užít si novou verzi kapitoly Steva Martina, kdybyste věděli, jak neskutečně nemožné je to publikovat.) Celé to obsahovalo dopisy s dotazy, literární agenty, simultánní podřízenost proti exkluzivní pokoře, stručný obsah atd. Bylo to celé extrémně zastrašující a málem jsem to vzdala. Pochopitelně jsem nevěřila, že by to byl můj úžasný talent, co mě popohánělo; myslím že to bylo prostě proto, že jsem tolik milovala své postavy a připadaly mi tak opravdové, že jsem si přála, aby se s nimi seznámili i ostatní lidé.

Předplatila jsem si http://www.writersmarket.com/ a shromaždila jsem si seznam malých nakladatelství a několika literárních agentur. Bylo to někdy v té době, když se mi moje mladší sestra Heidi zmínila o webových stránkách Janet Evanovichové. V sekci zajištění kvality pro spisovatele zmiňuje kromě jiných Writers House jako "to pravé" ve světě literárních agentur. Writers House se dostal na můj seznam přání jako to nejžádanější a zároveň nejméně pravděpodobné.

Poslala jsem tam okolo patnácti dotazů (a pořád jsem cítila šimrání v žaludku, když jsem odjížděla od schránky, do které jsem dopis vhodila - psát jim bylo hrozné) Neobviňovala jsem ty, kteří mi poslali odmítnutí. (měla jsem takových sedm nebo osm. Pořád je všechny mám.) Jediné odmítnutí, které opravdu bolelo, bylo z malé agentury, ve které opravdu četli první kapitolu mého příběhu, než mě odsekli. Nejhorší odmítnutí přišlo až poté, co se mnou v Little, Brown uzavřeli tří-knižní dohodu, takže mě nijak neznepokojovalo. Musím přiznat, že jsem zvažovala poslání tohoto odmítnutí zpět spolu s vypsanou smlouvou s Publisher's Weekly, ale nakonec
jsem se rozhodla to neudělat.
Velký zlom přišel v dohodě s asistentkou Writers House jménem Genevieve. Až teď si uvědomuju, jaké jsem tehdy měla štěstí; bylo hlavně v tom, že Gen nevěděla, že 130 000 slov je opravdu, opravdu hodně. Kdyby věděla, že 130 tisíc slov se rovná 500 stránek, určitě by se na to nechtěla mrknout. Ale nevěděla to (představte si mě, jak si utírám pot z čela) a řekla si o první tři kapitoly. Těšila jsem se na pozitivní odezvu, ale trochu jsem se obávala, protože jsem věděla, že začátek není zrovna nejsilnější část knihy. Odeslala jsem jí ty tři kapitoly a za tři týdny jsem dostala dopis (stěží jsem ho mohla otevřít, jak se mi třásly ruce). Byl to velmi pěkný dopis. Tužkou dvojitě podtrhla části, které, jak psala, se jí nejvíc líbily a jak si užila první tři kapitoly (ten dopis samozřejmě pořád mám) a řekla si o celý rukopis. To byla ta chvíle, kdy jsem si uvědomila, že možná opravdu uvidím Stmívání vytištěné a jeden z nejšťastnějších okamžiků mého života. Nadělala jsem hodně křiku.

Asi o měsíc později co jsem zaslala rukopis, mi zavolala Jodi Reamerová, pravá poctivá literární agentka, která chtěla zastupovat mou knihu. Opravdu jsem se snažila znít během rozhovoru profesionálně a dospěle, ale nejsem si jistá, jestli jsem jí obalamutila. Znovu jsem měla nehorázné štěstí (a obvykle jsem štěstí vážně neměla - nikdy jsem nic nevyhrála a nikdo nechytí rybu, když s ním sedím ve člunu) protože Jodi je skvělá agentka. Nemohla jsem skončit v lepších rukou. Je z části právnička, z části ninja (nevtipkuju, právě teď pracuje na černém pásku) zároveň vážně úžasná vydavatelka a nedocenitelná přítelkyně.

Jodi a já jsme pracovaly dva týdny, abychom dostaly Stmívání do formy, než jsme ho poslaly vydavatelům. První věc, na které jsme zapracovaly, byl název, který začal u Forks (pořád mám pro tohle jméno malinkatou slabost). Potom jsme vyleštily několik hrubých míst a Jodi to odeslala devíti různým nakladatelstvím. Tohle vážně otřáslo s mou schopností spánku, ale naštěstí jsem nebyla v očekávání dlouho.

Megan Tingleyová, z Megan Tingley Books od Little, Brown and Company přečetla Stmívání během mezistátního letu a po Díkůvzdání přišla za Jodie s předběžnou smlouvou tak ohromnou, že jsem si upřímně myslela, že mě Jodi tahá za nos - speciálně v té části, kdy odmítla nabídku a řekla si o víc. Na konci dne byl výsledek takový, že jsem se nejenom snažila zpracovat informace o tom, že moje kniha bude publikována jedním z největších nakladatelství pro mladé v zemi, ale že mi za to dokonce i zaplatí. Hodně dlouho jsem byla přesvědčená, že to byl opravdu krutý propracovaný žert, ale nedokázala jsem si představit, kdo by šel do takových extrémů při napálení malé bezvýznamné domácí puťky.

A to je celý příběh, jak bylo Stmívání v průběhu šesti měsíců vysněno, napsáno a přijato k publikaci.

A věci byly pořád bláznivější; jako smlouva na film a všechna ta pozornost, které bylo Stmívání vystaveno ještě před vydáním knihy. A i když jsem čas od času nedůtklivá, jsem ráda, že jsem měla poslední dva roky na to, abych se s touto situací nějak vyrovnala. Příšerně se těším, až budu mít Stmívání konečně v knihovnách i když mě to zároveň dost děsí. Celkově, byla to opravdu těžká práce, práce na lásce pro Edwarda a Bellu a všech mých ostatních vymyšlených přátel a jsem nadšená, že teď se s nimi konečně mohou setkat i ostatní lidé.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama