Zas mě chytla taková náladovka...
Sedím, koukám na telku a úplně znuděně přepínám jeden kanál za druhým.Samozřejmě mě nic nezaujme, tak se rozvalím na gauči a pozoruju ornamenty na oknech, na kterých hledám jakékoliv odlišnosti, i když ve skutečnosti jsou všechny stejné. A v tom všem pracovním vytížení mě napadne, co mě vlastně na mým životě baví? Co mě tady drží?
Sedím, koukám na telku a úplně znuděně přepínám jeden kanál za druhým.Samozřejmě mě nic nezaujme, tak se rozvalím na gauči a pozoruju ornamenty na oknech, na kterých hledám jakékoliv odlišnosti, i když ve skutečnosti jsou všechny stejné. A v tom všem pracovním vytížení mě napadne, co mě vlastně na mým životě baví? Co mě tady drží?
Sama si snad ani neumím odpovědět na takovouhle "banalitu", ale vím jistě, že miluju ty sekundový pocity, pro který nejspíš žiju. Miluju, když dočtu knížku, zaklapnu obal a docvakne mi, že už jsem ji dočetla. Ten pocit. Ta chuť si ji přečíst znova, to rozrušení a napětí.
Miluju, když na něj čekám, kontroluju hodinky a najednou ho v dálce zahlédnu. Ten pocit. Ten pocit že se vždycky musím usmát a jít mu vstříc. Miluju, když přijedu domů, celá od bahna z cyklistické vyjížďky a kouknu se na sebe do zrcadla. Ten pocit. Ten pocit, že mě skutečně něco baví... Ten pocit, že mám skutečně pro co žít. A to bude nejspíš odpověď na moji otázku. Žiju jen pro pocity...
no nedaří se...
phoenix | 
to se mi stává dost často!