Moje řeči

Další noční můra.Achjo!

7. března 2010 v 10:28 | Anetka:-)
Předevčírem se mi zdál sen. Byl opravdu tak nereálně-realistický, až mi z toho běhal mráz po zádech... Tak tedy.

Vzpomínky pastelkou...

5. března 2010 v 22:01 | Anetka:-)
Bolí mě hlava a mám divný pocit v žaludku. To mi nepřipadá jako předzvěst pěkného víkendu. Ale musím se přiznat, že jsem na sebe za dnešek pyšná. Udělala jsem všechny úkoly na příští týden, tak chodím z hrudníkem nadmutým k prasknutí...samá pýcha. Ach ach! :)

Když jsem projížděla svůj starý obrázkový deník (takový ten deníček, co se posílal po třídě a spolužáci do něj kreslili různé obrázkové upomínky)... A zastavila jsem se u jednoho obrázku. Stálo tam: ,,...ať si i nadále pilná jako včelička" Kolik let je to už zpátky? Možná 6-7?

Otrava dokonalostí...

5. března 2010 v 15:40 | Anetka:-)
Grrrr. Jak ten den běží. Tak prosím, zastavte ten frmol venku, já potřebuju ještě čas na tolik věcí.
Achjo.

Nechápu, proč se tolik lidí snaží býti dokonalost osobně. Nebyli by originální, protože v dněšní době se o to snaží každý- až je to k smíchu, jak se jim to nedaří...

Tápání ve tmě.

5. března 2010 v 12:40 | Anetka:-)
Ach, jaká pohoda. Dnes jsem celý den doma, tudíž nedělám nic a jen cucám propolki :)...

Víte co nesnáším? Když jdu spát a třeba začnou vrzat dveře, nebo ve vedlejším pokoji slyším vrzat různé spotřebiče. Nahání mi to hrůzu. Většinu času pak strávím tím, že přemýšlím, co zapříčinilo ten zvuk...Brrr. A moje fantazie nezná meze.

Radosti a strasti...

4. března 2010 v 21:02 | Anetka:-)
Když se daří, tak se daří. :) Dnes jsem byla přijmuta do autorského klubu (TuTu) a opravdu mě to potěšilo. Znamená to, že už se nemusím řadit do kategorie blogařů v uvozovkách...

Dnešek byl navíc moc krásný. Byla jsem se podívat na západ slunce, k nám na jedno místo, které se jmenuje vhodně- "Ráj". Ten západ byl krásný. Akorát jsem čekala a čekala na červánky, ty jsem si ale užila včera dost, tak mi nevadilo, že jsem se dnes nedočkala.

Den "Dé"-jako dlouhý.

3. března 2010 v 20:44 | Anetka:-)
Dočítám poslední řádky Biologie, doruluji výkres do tubusu, sbalím pravítka do tašky, připravím věci na zítra, vykoupu se, uvolním a můžu jít klidně spát...

Radost.

2. března 2010 v 20:24 | Anetka:-)
Jsem opravdu ráda, protože jsem po pár měsících našla Kurta Cobaina v časopise... (je všeobecně známo, že já si na Nirvaně zakládám).

Be optimistic!

1. března 2010 v 21:26 | Anetka:-)
Ano, je pravda, že některé dny jsou špatné a jiné zas ty dobré. A to, že ten dnešní den není jak bych si přála, čili je jeden z těch horších, přeci nic neznamená. Vůbec neznamená to, že bych se kvůli své nevymáchaně prořízlé puse musela trápit. To ne. Jen pojím nějakou čokoládu, popřemýšlím nad nesmrtelností chrousta, dám si horkou vanu (...i když jsem slyšela, že to opravdu není zdravé) a jednoduše půjdu spát. Tak jako každé jiné-stereotypní pondělí.

Kdyby si pokaždé člověk měl dělat trable ze všeho, k čemu by nám ten život byl? Netrapme se zbytečnostmi a začněme žít. Myslím, že to má cenu a měl by se tím řídit asi každý druhý, koho znám.

Ano, tak by to mělo být. Jenže občas to není tak lehké. Ale přeci jen bychom mohli k tomu životu být optimističtí...

Abnormality :)

27. února 2010 v 8:52 | Anetka:-)
Ve čtvrtek bylo tak príma počasí, že jsem si troufla vyjít bez bundy - a špatně jsem udělala. Po chvíli mi byla zima, až jsem úplně zmrzla. Ale byl fajn ten pocit, že můžu jít ven - BEZ bundy. :) Byl to přenádherný den. Všichni přítomní opět načerpali vitamín D a všichni byli spokojení v klidné náladě. Procházka se nesla v duchu jara. :)

Po nespočetně dlouhé době, kterou bych asi na prstech nespočítala, jsem se sešla s kamarádkou ze základky. S R. jsme si vyšly do jedné místní putiky, trochu se pobavili a večer, dyž tam bylo rušno jsme rozpustili spolek pár lidí a všichni šli domů. (Nesnáším ten smrad, když moje oblečení smrdí hospodou. Nechutný...)

Všimli jste si, že poslední dobou skoro nepíšu o špatné náladě? Strašně mě těší, jak se všechny věci vyvinuly a já můžu žít v klídku a pohodě. :) Ve škole je všechno až moc podivně fajn. Můj osobní život se sune směrem k Létu, což znamená neustále dobrá nálada a okolnosti všeho mě vůbec netrápí...Není tu nic, co by mě trápilo.

Jen možná mě napadá, co se mi stalo včera (...-brrr). Jela jsem autobusem domů, kde stál v uličce hned vedle mě takový známý kluk od nás z města - tak trochu bezdomovec - řekla bych. No a strašně z něj táhlo víno a směsice všeho alkoholu - fuj. Tak jsem mu řekla ať odkráčí, že to čuchat nebudu. Odešel. A potom, co všichni vystoupili z autobusu jsem vystoupila já a pak on. A co se nestalo. Vyzvracel se mi přímo před očima na chodník... 3x. Věřte, že chuť na jídlo mě včera přešla.

Jeden slunečný den.

21. února 2010 v 22:54 | Anetka:-)
Jak dnes krásně "šajnovalo" sluníčko co? Byla to naprostá nádhera, tak po dopolední procházce jsme se rozhodli že půjdeme na zdejší turistickou vyhlídku - Hvězdu.

Bylo tam naprosto úžasně a sníh krásně odrážel slunce. Výhled sice už znám nazpaměť, ale po delší době a navíc v zimě je stejně krásný. Všechno to světlo se dralo do očí a my je zavírali, jak jsme nebyli zvyklí na tu řemíru světla.... Jaká to byla nádhera a jak to dokáže zvednout náladu-jeden slunečný den.

Dokonce jsme se i nasmáli u pářících se prasat. Přeci jen jsme puberťáci :). A v tomto duchu plynula celá vycházka, až jsme nakonec skončili na benzínce s teplou čokoládou a kafem z automatu. V naději, načerpat aspoň trochu vitamínu D, jsme nastavovali obličeje slabému sluníčku.
Naprostá krása...

Jenže večer se všechno zatáhlo a napadla nová dávka špatné nálady a depresí - sníh...

Rozverné počasí...

20. února 2010 v 21:06 | Anetka:-)
Venku se oteplilo, ale pořád tam je zima. Tak jsem vytáhla jarní boty s domněním, že to bude už stačit. Ale nateklo mi tam, což mi moc na náladě nepřidalo. Než jsme stačili ujít asi petset metrů, tak byly botičky pormáchaný, jak kdybych se válela v rybníku. Kalhoty taky a navíc začalo pršet. Toť včerejšek.

Venku je dneska větší zima než včera, tak jsem oprášila opět nenošené zimní boty a vyrazila ven. Že jsem si do bundy přidala vnitřní část mi bylo úplně k prdu, protože mi bylo děsný teplo. Všechno, co včera rozmrzlo dneska zase zmrzlo, takže bych si klidně vystačila i s jarníma botama.

Achjo... To je štěstí... Tak aspoň mi ten puding rychlejc vystydne...Pokud nespadne z okna...

Uhm...Nekonečná nesmyslnost.

19. února 2010 v 23:15 | Anetka:-)
Jsem veselá a smutná. Unavená a zároveň čilá. Všechny opaky co existujou. Jo, asi to bude tím alkoholem, no, alkohol je jen na chvilkové účely... ale je to poprvé, co píšu....trochu v ,,náladě". Jednou za čas je dobrý si trochu odpočinout. I když vím, že touhle cestou nikam neuteču, ale aspoň sranda byla. Byla a jsem snad ráda, že jsme hráli ,,Panákový dostihy". Jeden večer, krásnej večer plnej smíchu a alkoholu :-/. No...Ale bavilo mě to. Úplně jinačí pocit, než sedět doma a nudit se a přemýšlet a to všechno co dělám každej stereotypní večer... Jaká úleva.

Končím dnešní krásnej večer a zalézám do postele... Moc si z tohohle článku nedělejte. Je to jenom výlev mojí opilé mysli... Aaaah-...

Pozdě...

17. února 2010 v 11:57 | Anetka:-)
Ať koukám jak koukám, ani slovem jsem se nezmínila o prázdninách. Vlastně ani moc zajímavé nebyly. Ani nálada dobrá moc nebyla. Od soboty do pondělí jsem byla u tetky a s bratránkama jsme střídavě koukali na TV, hráli hokej (...držela jsem tu hokejku poprvé v životě a prý to bylo jak kdybych měla koště) a nakonec jako třešnička byla pizza. Naprosto výborná, ale těsto bylo trochu obézní... Umm dala bych si.

Další dny nebyly vůbec zajímavé - spíše strašně nudné. úterý jsme oslavili narozky, což bylo příjemné zpestření a pak se to táhlo na nudný vlně pohody, sem tam knížka a občasná procházka....

Takže doufám, že vy jste je využili líp :)

Proč to a ne tamto...

17. února 2010 v 11:44 | Anetka:-)
Ve škole máme přestávku, tak využiju volnýho času, abych sem něco napsala. Včera mě tak napadlo, že vlastně o mě nic nevíte, protože sem píšu jenom to, co se mi honí hlavou. A asi by bylo dobrý obhájit to, proč píšu jenom to a ne tamto :)

Můj život mi připadá děsně nezajímavej a nevím, koho by zajímalo to, co dělá 15-letá holka na střední a ve volnym čase. Takže radši píšu něco - myslím - trochu zajímavějšího. Přeci jen, kdybych někomu vlezla na blog a on tam m¨na mě vybafnul, že dneska se stalo tohle tohle tohle a tohle (...pokud by to nebylo zajímavé) asi by mě to moc neupoutalo... Radši se nad něčím zamyslím.

Protože pokaždý, když přijdu domů, tak se mě mamka ptá ,,Co bylo vě škole?" a já jí to pokaždý povyprávím, tak nevím - nemám potřebu, to vyprávět ještě někomu dalšímu. Moje ,,kámoše" stejně neznáte, takže by to bylo asi houby platný... nemyslíte?

Týden-dva-tři...

15. února 2010 v 16:53 | Anetka:-)
Kdo by si v dnešní době nestěžoval že? A k čemu by bylo ,,dělat ze sebe chudáčka" kdybyste to nemohli nikomu říct, kdo by vás politoval?
Ne to se mi nelíbí. Já si radši postěžuji u sebe v hlavě a hledám pádný argumenty pro to, že ze ,,sebe dělám jenom chuděrku".Takže to většinou vyjde jako prázdná stížnost... Prázdný bílý papír.

Ale občas mám chuť vyřvat do světa, že už to všechno neunesu. Sebrat se a utýct z baráku někam pryč. Aspoň na týden-dva-tři... Jenže kdyby to tak dělal každej, tak by to už nebylo originální, tak to taky nedělám. Tím pádem to všechno dusím v sobě a jen čekám a čekám... že to někdy přijde, vybuchne to, praskne mi hlava a budu mít od všeho pokoj...Na týden-dva-tři...

Jenže je to taky krátká doba - tak radši měsíc-dva-tři... Hmmm...Ale když uvážím, že bych takovouhle dobu měla chodit sprázdnou hlavou a jen koukat a nepřemýšlet...- tak radši zůstaňme u toho týdne...

Počáteční bláznovství...

12. února 2010 v 11:32 | Anetka:-)
Potřebuju svůj klid. Nenávidím, když do mě někdo kecá při učeníí, nebo když si čtu knížku, poslouchám muziku. Jsem samotářka a tak už to zůstane. Byla bych ráda, kdybych někdy měla týden sama pro sebe, že bych s nikým nemusela mluvit. To by se mi líbilo. Ráno bych se sebrala a šla běhat, pak si ukuchtila něco jednoduchého (...podotýkám, že vrchol mého kulinářského umění byly kuřecí prsíčka na smetaně) a dál bych jen tak seděla s čajem u knížky...

Jak by mi to vyhovovalo. Áááách. Není nikdo s kým bych si mohla pořádně promluvit - třeba i jen o tom, proč je tráva zelená. Jenže nikdo se mnou moje problémy řešit nechce :). Je to ubíjející a mě to štve. TAkže to vyjde na stejno, když budu sama - než s někým.

Musím se někdy sama sobě smát, když se přistihnu, že si povídám sama se sebou, potom si už připadám jak psycho-než jako nějaká osamělá osoba :D. Jenže tak už to asi bude. Už tu asi zůstane, že jediná osoba, se kterou si můžu normálně promluvit mě nevidí a píšeme si přes meily - anglicky...

Střapaté myšlenky...

10. února 2010 v 22:08 | Anetka:-)
Přemýšlím.

Po pár minutách - asi tak šedesáti.

Nedostavuje se ani jedna myšlenka, ani jeden nápad, co bych chtěla psát. V hlavě mám myšlenky v děsnym chaosu a nedaří se mi je uspořádat, do nějaký souvislý řady. Proč mi to dělají. Hlava mi každou chvíli snad praskne a roztříští se na miliony kousků šedý břečky, ve který se v každym záhybu skrejvají milony myšlenek.

Možná by bylo dobrý, vynaleznout nějakej vysávač lidskejch mozků, abych tolik nemusela přemýšlet a snažit se na každou otázku vymyslet odpověď. Nechci to dělat, nechci myslet. Chci vypnout a nechat se unášet na vlnách těch myšlenek - ne je řešit.

Proklatým snažením o nějakou věc stejně nikdy není možné dospět k racionálně správnému řešení. Takže řiďme se příslovím: ,,Ráno moudřejší večera" ... a nespěchejme tolik. Však ono se to s ránem bude zdát o něco menší. Pár věcí ubyde - nějaké přibudou, ale co. To patří k životu...

Hlavně nemyslet.!

9. února 2010 v 22:07 | Anetka:-)
Nevím, proč vždycky přemýšlím nad strašně moc věcmi. Možná je to dobře. Jenže nikdy u sebe nemám papír... A navíc, když nad nečím přemýšlím, neumím to dobře napsat. Přenést to jinam než z mé hlavy...

Nemůžu najít ten východ, první protrhnutí tý pomyslný zdi, která mě dělí od toho, aby se to všechno sesypalo tam kam má... Sem. Strašně ráda bych napsala něco už kvalitního. Jenže to nejde. Jak jsem četla, chce to spoutu zkušeností a hodně času. Někomu to trvá rok, jinému třeba deset let. Nedokážu odhadnout, kam patřím já...

Taky bych chtěla napsat knížku. Je to takovej můj dlouhodobej sen. Sen nebudu používat, to zní moc nereálně. Radši řeknu že bych chtěla jednoho dne přijít na myšlenku, ze který by se zrodila nějaká knížka. Třeba i docela osobní, ale přeci jen. Ale možná, že je to jen sen... Ale jak ráda bych ho uskutečnila... Jen nevím, odkud začít. Doufám, že to přijde samo. Nebo to taky samo odejde a vypaří se ... To doufám že ne. Čtení a psaní je můj malej koníček :)

Nesnáším nejistotu

9. února 2010 v 21:55 | Anetka:-)
Říká se, že oči jsou okno do duše. Já si ale myslím, že oči jsou jen zprostředkovatelem mezi tím, co člověk říct neumí. Co se dá jen cítit. Někdy to jsou pocity nehezké, jindy trhají srdce na miliony kousků - radostí... Jen tam člověk musí umět číst. Někdo na to talent má, ale nikdy nemůžete vědět, jestli se pletete. To je to nejhorší. Někdy nám instinkt říká, že se rozhodujeme dobře, ale třeba vyjde najevo, že to bylo špatné.

Nesnáším nejistotu.

Přítel...

7. února 2010 v 21:23 | Anetka:-)
Nelíbí se mi to zjištění, že všichni mí kamarádi si našli jinou osobu, kterou nahradili moji maličkost. S kterou tráví čas, který patřil mě a užívají si s ní tolik nových věcí, které bych zažila ráda také. Nemám ráda změny v tomto stavu, ale patří to k životu a já to tak beru.Jen chci o tom napsat...A zaznamenat ten pocit. Chci svůj život vrátit do starých kolejí. Chci chodit každej den v podvečer běhat a povídat si při tom s kámoškou a společně se smát. Jenže to nejde. Během měsíce se všechno změnilo.Moc rychle a ostře. Teď nás ten měsíc nechal na pospas osudu a tomu, koho si vybereme jako přítele do další etapy našeho života.

Možná je dobře, že se to změnilo a třeba se to jednou časem ustálí a já budu ráda za to, co právě mám a co se mi každý den přihodí. Jaké maličkosti jsou pro mne přátelé schopni udělat a čím mě potěšit. Ale vím jistě, že na ty staré přátele, na ty zážitky a kupy vzpomínek nikdy nezapomenu. Budou žít věčně. Někde tam uvnitř v srdíčku. A až bude správná chvíle vyjdou na povrch a já je s úsměvem budu moci vyprávět někomu s takovou nostalgií, jako by ten přítel byl stále přítelem.
 
 

Reklama